Film
Lars Von Trier: Komparace ženských rolí ve filmech Breaking
the waves (1996) a Antichrist (2009)
Dánský režisér Lars Von Trier se netají zálibou ve
vyobrazování nejrůznějších forem násilí, ať už fyzického či
psychického. V následujícím textu se vedle zadaného
porovnání výše uvedených snímků pokusím o
umělecko-teoretickou analýzu Trierových postupů a jeho
přístupu k násilí jako takovému, jeho filozofie násilí.
Film Breaking the waves (1996) se odehrává ve Skotsku, v
odříznutém chladném prostředí vyplněném všudypřítomnou
bohabojností místních obyvatel. Mladičká Bess, zbožná a
čistá naivní bytost, jejíž výraz skrývá duševní nerovnováhu,
citovou labilitu z části způsobenou šokem z poměrně nedávné
smrti bratra a potencionálně i dosavadním nepoznáním
sexuální komunikace, světa sexu obecně, se provdá za cizince
Jana, pracujícího na ropné plošině na moři. Jan není pro
svůj cizí původ mezi místními příliš vítán a okolo mladého
páru se nepřímo, ale poměrně rychle vytvoří nepřející
atmosféra. Právě ono prostředí, které si naivní dospělé dítě
Bess neuvědomuje a Jan si z něj nic nedělá, bude později
jednou z hlavních příčin jejich zkázy.
Jan provází Bess zahradami rozkoše, uvádí jí do dospělého
světa sexu, zatímco ona se na něj (co by na manžela “otce a
učitele”) pomalu citově fixuje. Neutišitelná potřeba být mu
nablízku se projevuje v okamžiku, kdy se má Jan na nějaký
čas opět vrátit do práce - na plošinu.
V Bess se probouzí dětinské chování přerůstající v hysterii.
Pobožná dívka se obrací ve své mysli k bohu. V hovorech, kde
alternuje sebe a odpovídajícího boha, ho žádá, aby jí vrátil
Jana domů. Ujišťuje se, zda-li miluje dostatečně a zda-li
činí vše správně, protože nechápe, proč by jí bůh jinak muže
odváděl. Stejně jako malé dítě potřebuje každou událost
pateticky odůvodnit.
Na plošině dojde k nehodě a Jana odvezou do nemocnice na
pevninu. Prognózy jsou černé, Jan zůstane nehybný na lůžku,
stále ještě bojuje o život. Bess se začíná obviňovat z
Janova neštěstí. Modlila se příliš za jeho návrat? Její
pocit viny je spouštějícím mechanismem blížící se tragédie.
Muž frustrovaný myšlenkou, že své mužství již nikdy
nepocítí, se snaží přesvědčit Bess, aby si našla milence.
Shodou nešťastných náhod (zásahy švagrové, Bessina naivní
slaboduchost, Janova deprese) se z milující manželky stane
posedlá, nevědomě masochisticky jednající otrokyně svého
nemohoucího muže, resp. otrokyně obsesivní představy, že má
jeho zdraví ve své moci a svou láskou a láskou k bohu může
svého chotě zachránit.
Bessino jednání se začíná vymykat racionalitě a hraniční s
duševní nemocí. Dívka náhodně souloží s neznámými muži,
následně vše líčí manželovi. Ve své posedlosti představou,
že ho svými skutky léčí, zajde až tak daleko, že jí rodina
je nucena zapovědět. Janův stav se zhorší, z čehož se Bess
automaticky obviňuje. Nechá se znásilnit sadistickými
námořníky. Zranění, která jí způsobí, se ale neslučují se
životem a Bess umírá. Jan se zázračně uzdraví a pohřbí
Bessino tělo do moře.
Antichrist (2009) je drama manželského páru, který tragicky
přišel o dítě. Téma viny hraje opět ústřední roli, protože
syn Nick zemřel díky pádu z okna během toho, co se pár
vášnivě miloval.
Na pohřbu se žena nervově zhroutí a je převezena do
nemocnice, kde pobývá po několik týdnů. Následkem traumatu
zažívá stavy těžké deprese a úzkosti. Manžel, shodou
okolností terapeut, není spokojen s léčebným postupem
zvoleným lékaři v místní nemocnici a rozhodne se tedy pro
domácí léčení. Snaží se svou ženu léčit sám, její psychický
stav se ale spíše zhoršuje. Jedinou útěchu nachází žena v
sexu, hysterické a úzkostné výjevy střídá ještě
hysteričtější touha po souloži. Žena se tak vlastně sama
trestá, protože právě při milování se svým manželem přišla o
syna. Domnívá se, že opakovaným prožíváním oněch pocitů se
léčí.
Její muž však cítí, že tento způsob není ta správná cesta a
snaží se tedy přijít na způsob, jak své ženě pomoci. Volí
metodu čelení vlastnímu strachu, chce po ní, aby čelila svým
obavám, věcem, ze kterých má největší strach. Žena líčí své
pocity a strach, který cítí, když prochází lesem k Edenu
(Ráji), chatě uprostřed lesů, ve které trávila poslední léto
s Nickem. Muž se tedy rozhodne přesunout se i se ženou na
chatu s nadějí, že se mu jí právě tam, kde se nejvíce bojí,
povede vyléčit. Počátky jsou těžké, po čase se ale žena
začne srovnávat s realitou a její stav se zlepší. Mezitím
ale muž začne cítit, že něco není v pořádku. V pitevní
zprávě, kterou z terapeutických důvodů nechtěl ukázat své
ženě, se píše, že chlapec měl zdeformované kotníky. Následně
objeví fotografie z loňského léta, na kterých má chlapec
obráceně (“na kozo”) obuté botičky a to opakovaně. Nachází
také materiály k tezi, na které jeho žena během loňského
léta pracovala, ale nedodělala ji. Práce pojednává o
historii ženského rodu, o tématech jako misogynie,
čarodějnictví, spojení s ďáblem, apod. Postupně se písmo
stává nečitelným a myšlenky chaotické, z textu je zřejmé, že
je jeho žena přesvědčena o determinaci žen jako bytostí
zlých, o ženě jako vtělení zla.
Ona ho z ničeho nic napadne s tím, že jí chtěl opustit. Její
jednání se naprosto vymyká realitě, lze ho považovat za
manické až šílené. Následně se ho snaží znásilnit, uhodí ho
špalkem do varlat a muž upadá do bezvědomí. Smyslů zbavený
leží na podlaze, žena ho rukou masturbuje až do chvíle, kdy
se z údu valí jen krev. Do nohy mu vyvrtá díru a připevní do
ní jakési nářadí na obrábění kamene. Muž se probouzí sám, s
ohromným kotoučem v holeni a odplazí se do liščí nory kousek
od chaty. Žena ho zběsile hledá, křičí. Nakonec ho najde,
přizabije a zakope. Následně ho vyhrabe a odtáhne zpět do
chaty, kde se mu omlouvá. V návalu eroticko-manické psychózy
si nůžkami odstřihne klitoris a muže opět napadá. Muž se ale
brání a ženu uškrtí. Film končí symbolicky návratem muže
skrz les, který se postupně plní černobílými ženami.
V obou případech chorobná posedlost sobeckým citem a
zacyklení ve vlastním utrpení způsobují iracionální
prožívání reality, vyhrocené impulzivní jednání, hysterii,
šílenství. Stejně tak je jednání obou žen do určité míry
determinováno izolovaným prostředím, v němž se nacházejí,
duševní samotou, z které pramení citové sobectví a fixace na
vlastní city (zdánlivě fixace na muže). Hlavním spouštědlem
ať už masochistického (Breaking the waves) či sadistického
(Antichrist) jednání je u obou žen pocit viny. Oběma ženám
takové jednání přinese zkázu, fyzické a psychické utrpení,
destrukci, smrt.
“Lascia ch'io pianga” - Dovolte mi plakat, árie z Händelova
Rinalda, je ústřední skladbou doprovázející film Antichrist.
Slova “Lascia ch'io pianga mia cruda sorte e che sospiri la
libertá” - “Dovolte mi plakat nad mým krutým osudem a toužit
po svobodě”, jako by symbolizovala utrpení ženy, která
prožívá trauma z vlastní viny. Na
rozdíl od Bess ale v případě ženské role ve snímku
Antichrist lze polemizovat o tom, do jaké míry se žena pouze
cítila vinna a do jaké míry jí vinu můžeme přisuzovat. Ona
totiž Nicka viděla, jak si stoupá na židličku a otevírá
okno. Stejně tak nejasné události v minulosti, např.
Nickova deformace dolních končetin, vliv čarodějnictví a
kultů magie...to vše nasvědčuje potenciální možnosti, že
žena je z podstaty zlá či šílená. Sadistické chování je tedy
podle Triera naprosto přirozenou očistnou reakcí duše v
takovém stavu. Pocit viny, ale zároveň neschopnost přiznat
si vinu tam, kde opravdu je, přináší nutkání činit fyzickou
bolest psychicky odolným jedincům. Úzkostné stavy navíc
provokují masochistické sklony (viz.zmrzačení klitorisu).
Bess (Breaking the waves) působí křehce a nevinně, přesto
ale vyzařuje cosi sobeckého až ďábelského. Ve svém extrémně
naivním chování je to bytost velmi uvědomělá, alespoň co se
vlastních pocitů týká. Za účelem vykoupení vlastní viny se
podrobuje masochismu, jak psychickému, tak fyzickému.
Přestože Jana miluje, je pro ni podstatná především vlastní
potřeba Jana milovat a mít. Přestože lituje toho, co se
Janovi stalo, je pro ni důležité především necítit vlastní
podíl viny na jeho neštěstí (i pokud reálně žádnou nemá).
Von Trier pokládá i otázku viny boha / vyšší síly / přírody.
Násilí potom lze odůvodnit, resp.
chápat jako jednání přirozené, jako přirozenou reakci mysli.
To znamená, že duše přirozeně násilí buď vyvolává a působí
(odměna, naděje), či akceptuje (spása) nebo dokonce vyžaduje
(trest, útěk). Psychologický podtext násilí má daleko hlubší
význam než násilí samotně, lépe řečeno než samotné
vyobrazení násilí jako takového. Pro ženu ve filmu
Antichrist je násilné jednání obrannou reakcí zároveň
částečně pramenící z jejího vlastního nitra. Lze ale její
chování také považovat za výsledek vlivu náhody, osudu,
prostředí, samoty a osamělosti. Bess násilí nevnímá jako
specifický fenomén, přijímá ho v rámci rozsáhlejších
okolností, lze ale rovněž konstatovat, že na toto její
vnímání má vliv především prostředí, ve kterém se nachází.
Obecně si myslím, že Lars von Trier předkládá násilí jako
nástroj a zároveň výplod lidského přirozena. Psychické
násilí bývá kompenzováno či zapříčiněno fyzickým násilím a
obráceně. V těchto případech je ale násilí způsobeno
“obecným psychickým tlakem” a “vnitřním psychickým tlakem”-
okolnostmi a symptomy psychosomatického charakteru.
cardmag
| lenka kotlánová, studentka filmové produkce FAMO |