editorial
 z domova
 ze světa
 karty v číslech
 technologie
 bezpečnost
 marketing
 rozhovor
 ze společnosti
 profil země
 card academy
 pci dss
 profil společnosti
 exkluzívně
 podporujeme
 kalendář akcí
 téma
 film
 foto
 názor
 galerie reklamy
 23

 private


Film

Lars Von Trier: Komparace ženských rolí ve filmech Breaking the waves (1996) a Antichrist (2009)

Dánský režisér Lars Von Trier se netají zálibou ve vyobrazování nejrůznějších forem násilí, ať už fyzického či psychického. V následujícím textu se vedle zadaného porovnání výše uvedených snímků pokusím o umělecko-teoretickou analýzu Trierových postupů a jeho přístupu k násilí jako takovému, jeho filozofie násilí.

Film Breaking the waves (1996) se odehrává ve Skotsku, v odříznutém chladném prostředí vyplněném všudypřítomnou bohabojností místních obyvatel. Mladičká Bess, zbožná a čistá naivní bytost, jejíž výraz skrývá duševní nerovnováhu, citovou labilitu z části způsobenou šokem z poměrně nedávné smrti bratra a potencionálně i dosavadním nepoznáním sexuální komunikace, světa sexu obecně, se provdá za cizince Jana, pracujícího na ropné plošině na moři. Jan není pro svůj cizí původ mezi místními příliš vítán a okolo mladého páru se nepřímo, ale poměrně rychle vytvoří nepřející atmosféra. Právě ono prostředí, které si naivní dospělé dítě Bess neuvědomuje a Jan si z něj nic nedělá, bude později jednou z hlavních příčin jejich zkázy.

Jan provází Bess zahradami rozkoše, uvádí jí do dospělého světa sexu, zatímco ona se na něj (co by na manžela “otce a učitele”) pomalu citově fixuje. Neutišitelná potřeba být mu nablízku se projevuje v okamžiku, kdy se má Jan na nějaký čas opět vrátit do práce - na plošinu.

V Bess se probouzí dětinské chování přerůstající v hysterii. Pobožná dívka se obrací ve své mysli k bohu. V hovorech, kde alternuje sebe a odpovídajícího boha, ho žádá, aby jí vrátil Jana domů. Ujišťuje se, zda-li miluje dostatečně a zda-li činí vše správně, protože nechápe, proč by jí bůh jinak muže odváděl. Stejně jako malé dítě potřebuje každou událost pateticky odůvodnit.

Na plošině dojde k nehodě a Jana odvezou do nemocnice na pevninu. Prognózy jsou černé, Jan zůstane nehybný na lůžku, stále ještě bojuje o život. Bess se začíná obviňovat z Janova neštěstí. Modlila se příliš za jeho návrat? Její pocit viny je spouštějícím mechanismem blížící se tragédie. Muž frustrovaný myšlenkou, že své mužství již nikdy nepocítí, se snaží přesvědčit Bess, aby si našla milence. Shodou nešťastných náhod (zásahy švagrové, Bessina naivní slaboduchost, Janova deprese) se z milující manželky stane posedlá, nevědomě masochisticky jednající otrokyně svého nemohoucího muže, resp. otrokyně obsesivní představy, že má jeho zdraví ve své moci a svou láskou a láskou k bohu může svého chotě zachránit.

Bessino jednání se začíná vymykat racionalitě a hraniční s duševní nemocí. Dívka náhodně souloží s neznámými muži, následně vše líčí manželovi. Ve své posedlosti představou, že ho svými skutky léčí, zajde až tak daleko, že jí rodina je nucena zapovědět. Janův stav se zhorší, z čehož se Bess automaticky obviňuje. Nechá se znásilnit sadistickými námořníky. Zranění, která jí způsobí, se ale neslučují se životem a Bess umírá. Jan se zázračně uzdraví a pohřbí Bessino tělo do moře.

Antichrist (2009) je drama manželského páru, který tragicky přišel o dítě. Téma viny hraje opět ústřední roli, protože syn Nick zemřel díky pádu z okna během toho, co se pár vášnivě miloval.

Na pohřbu se žena nervově zhroutí a je převezena do nemocnice, kde pobývá po několik týdnů. Následkem traumatu zažívá stavy těžké deprese a úzkosti. Manžel, shodou okolností terapeut, není spokojen s léčebným postupem zvoleným lékaři v místní nemocnici a rozhodne se tedy pro domácí léčení. Snaží se svou ženu léčit sám, její psychický stav se ale spíše zhoršuje. Jedinou útěchu nachází žena v sexu, hysterické a úzkostné výjevy střídá ještě hysteričtější touha po souloži. Žena se tak vlastně sama trestá, protože právě při milování se svým manželem přišla o syna. Domnívá se, že opakovaným prožíváním oněch pocitů se léčí.

Její muž však cítí, že tento způsob není ta správná cesta a snaží se tedy přijít na způsob, jak své ženě pomoci. Volí metodu čelení vlastnímu strachu, chce po ní, aby čelila svým obavám, věcem, ze kterých má největší strach. Žena líčí své pocity a strach, který cítí, když prochází lesem k Edenu (Ráji), chatě uprostřed lesů, ve které trávila poslední léto s Nickem. Muž se tedy rozhodne přesunout se i se ženou na chatu s nadějí, že se mu jí právě tam, kde se nejvíce bojí, povede vyléčit. Počátky jsou těžké, po čase se ale žena začne srovnávat s realitou a její stav se zlepší. Mezitím ale muž začne cítit, že něco není v pořádku. V pitevní zprávě, kterou z terapeutických důvodů nechtěl ukázat své ženě, se píše, že chlapec měl zdeformované kotníky. Následně objeví fotografie z loňského léta, na kterých má chlapec obráceně (“na kozo”) obuté botičky a to opakovaně. Nachází také materiály k tezi, na které jeho žena během loňského léta pracovala, ale nedodělala ji. Práce pojednává o historii ženského rodu, o tématech jako misogynie, čarodějnictví, spojení s ďáblem, apod. Postupně se písmo stává nečitelným a myšlenky chaotické, z textu je zřejmé, že je jeho žena přesvědčena o determinaci žen jako bytostí zlých, o ženě jako vtělení zla.

Ona ho z ničeho nic napadne s tím, že jí chtěl opustit. Její jednání se naprosto vymyká realitě, lze ho považovat za manické až šílené. Následně se ho snaží znásilnit, uhodí ho špalkem do varlat a muž upadá do bezvědomí. Smyslů zbavený leží na podlaze, žena ho rukou masturbuje až do chvíle, kdy se z údu valí jen krev. Do nohy mu vyvrtá díru a připevní do ní jakési nářadí na obrábění kamene. Muž se probouzí sám, s ohromným kotoučem v holeni a odplazí se do liščí nory kousek od chaty. Žena ho zběsile hledá, křičí. Nakonec ho najde, přizabije a zakope. Následně ho vyhrabe a odtáhne zpět do chaty, kde se mu omlouvá. V návalu eroticko-manické psychózy si nůžkami odstřihne klitoris a muže opět napadá. Muž se ale brání a ženu uškrtí. Film končí symbolicky návratem muže skrz les, který se postupně plní černobílými ženami.

V obou případech chorobná posedlost sobeckým citem a zacyklení ve vlastním utrpení způsobují iracionální prožívání reality, vyhrocené impulzivní jednání, hysterii, šílenství. Stejně tak je jednání obou žen do určité míry determinováno izolovaným prostředím, v němž se nacházejí, duševní samotou, z které pramení citové sobectví a fixace na vlastní city (zdánlivě fixace na muže). Hlavním spouštědlem ať už masochistického (Breaking the waves) či sadistického (Antichrist) jednání je u obou žen pocit viny. Oběma ženám takové jednání přinese zkázu, fyzické a psychické utrpení, destrukci, smrt.

“Lascia ch'io pianga” - Dovolte mi plakat, árie z Händelova Rinalda, je ústřední skladbou doprovázející film Antichrist. Slova “Lascia ch'io pianga mia cruda sorte e che sospiri la libertá” - “Dovolte mi plakat nad mým krutým osudem a toužit po svobodě”, jako by symbolizovala utrpení ženy, která prožívá trauma z vlastní viny. Na
rozdíl od Bess ale v případě ženské role ve snímku Antichrist lze polemizovat o tom, do jaké míry se žena pouze cítila vinna a do jaké míry jí vinu můžeme přisuzovat. Ona totiž Nicka viděla, jak si stoupá na židličku a otevírá okno. Stejně tak nejasné události v minulosti, např. Nickova deformace dolních končetin, vliv čarodějnictví a kultů magie...to vše nasvědčuje potenciální možnosti, že žena je z podstaty zlá či šílená. Sadistické chování je tedy podle Triera naprosto přirozenou očistnou reakcí duše v takovém stavu. Pocit viny, ale zároveň neschopnost přiznat si vinu tam, kde opravdu je, přináší nutkání činit fyzickou bolest psychicky odolným jedincům. Úzkostné stavy navíc provokují masochistické sklony (viz.zmrzačení klitorisu).

Bess (Breaking the waves) působí křehce a nevinně, přesto ale vyzařuje cosi sobeckého až ďábelského. Ve svém extrémně naivním chování je to bytost velmi uvědomělá, alespoň co se vlastních pocitů týká. Za účelem vykoupení vlastní viny se podrobuje masochismu, jak psychickému, tak fyzickému. Přestože Jana miluje, je pro ni podstatná především vlastní potřeba Jana milovat a mít. Přestože lituje toho, co se Janovi stalo, je pro ni důležité především necítit vlastní podíl viny na jeho neštěstí (i pokud reálně žádnou nemá).

Von Trier pokládá i otázku viny boha / vyšší síly / přírody. Násilí potom lze odůvodnit, resp.
chápat jako jednání přirozené, jako přirozenou reakci mysli. To znamená, že duše přirozeně násilí buď vyvolává a působí (odměna, naděje), či akceptuje (spása) nebo dokonce vyžaduje (trest, útěk). Psychologický podtext násilí má daleko hlubší význam než násilí samotně, lépe řečeno než samotné vyobrazení násilí jako takového. Pro ženu ve filmu Antichrist je násilné jednání obrannou reakcí zároveň částečně pramenící z jejího vlastního nitra. Lze ale její chování také považovat za výsledek vlivu náhody, osudu, prostředí, samoty a osamělosti. Bess násilí nevnímá jako specifický fenomén, přijímá ho v rámci rozsáhlejších okolností, lze ale rovněž konstatovat, že na toto její vnímání má vliv především prostředí, ve kterém se nachází.

Obecně si myslím, že Lars von Trier předkládá násilí jako nástroj a zároveň výplod lidského přirozena. Psychické násilí bývá kompenzováno či zapříčiněno fyzickým násilím a obráceně. V těchto případech je ale násilí způsobeno “obecným psychickým tlakem” a “vnitřním psychickým tlakem”- okolnostmi a symptomy psychosomatického charakteru.

cardmag | lenka kotlánová, studentka filmové produkce FAMO

 nahoru

 


 

 

 

 

 
   
 

Webdesign by P.F.K. Service Praha ©  2008-2010 

 

 

Aktualizováno:
15-04-2010

.