Názor

Média a politika, politika a média
Aneb jak se reportér stal vládcem a politik celebritou...

Již z nadpisu je patrný úzký vztah mezi médii a politikou. V některých případech tento velmi úzký vztah přerůstá v symbiotické soužití či až nezdravě provázanou koexistenci. Jak politika, tak i média mají stejný cíl působení - občana. Jak do onoho vztahu ale občan zapadá?

Hromadné sdělovací prostředky a politická scéna se spolupodílí na utváření veřejného mínění, přesněji – na utváření názorů jedinců i komunit, právnických i fyzických subjektů. Jaká je však zpětná vazba? Kam až může zasahovat moc nástrojů “veřejného blaha”?

Následující řádky jsou zamyšlením nad demokratickým pojetím starosti o věci veřejné a způsobu následného tlumočení výsledků veřejnosti samotné, úvahou nad současným nastavením politicko-mediální společnosti a dopadů mediální a politické síly na život člověka.

Člověk je bytost schopná samostatného uvažování, paradoxně ale zároveň velmi lehko ovlivnitelná, manipulovatelná. V demokratické společnosti jedinec pro samou svobodu nevidí tichou skrytou hrozbu moci maskující se za pojem demokracie. V minulých dobách byl nepřítel (ať už na jedné, či druhé straně) jasně dán, hrozba byla naprosto zřetelně definovaná a identifikovatelná. Ve světě “fungující” prosperující demokratické – svobodné společnosti ale (právě pro opakované, často nevhodné zacházení s těmito pojmy) je přímý vliv moci rozmělněný do mnoha působení a nástrojů nejrůznějších sfér státního aparátu a veřejnoprávních subjektů. Názor a rozhodování jedince je tedy legálně ovlivňováno složkami moci nejvyšší: politikou a médii. A právě v tomto spojení tkví ona zmíněná tichá hrozba. Za ideálního stavu fungují politikové a politika jako vedení státu, samozřejmě v demokratickém systému jako jakási manažerská (řídící) složka a hromadné sdělovací prostředky plní svou úlohu komunikace vybraných (pozn. ohledně výběrovosti později) událostí směrem k občanovi / posluchači / čtenáři / divákovi. V ideálním světě ale bohužel nežijeme a troufám si tvrdit, že vzhledem k lidské povaze a přirozenosti ani nikdy žít nebudeme. Soužití politických celků a médií se tedy na světě objevuje v nejrůznějších podobách a uskupeních. V extrémních případech slouží média jako nástroj moci státu, tzn. média podřízena politice (totalitní režimy a diktatury), jako jiný typ extrému lze uvést např. USA, kde v určitých momentech média nepřímo ovládají politickou scénu (takový jev snad možno považovat za “mediální diktaturu”). Samostatným případem je prostředí, ve kterém média s politikou bojují, popř. politika bojuje s médii, ať už oficiální legislativní cestou či nepřímo. Situaci v České republice lze shrnout jako cirkusové představení, kde krotitel krotí lva, zatímco se mu po zádech chystá skočit tygr. Atmosféru doplňuje ještě dvojice klaunů přetahujících se o jeden červený nos a v kanceláři schovaný orosený ředitel cirkusu s hadrem na čele a nohama v lavoru. Velká část publika se náramně baví, někteří (bohužel) ze škodolibosti, jiní (taktéž bohužel) z upřímné radosti v domnění, že pro ně takovou podívanou cirkus několik sezón nacvičoval a připravoval. Menší skupinka v hledišti jen zaraženě pozoruje chaos na scéně, malá část z nich přemýšlí, kolik že to vlastně za představení vyhodili peněz. Pár míst už je prázdných. Jedno je ale jisté – příští představení bude opět vyprodané. Otázkou je, zda-li proto, že vesnička jiné možnosti “kam za zábavou” nenabízí, nebo proto, že si obyvatelé na cirkus už zkrátka zvykli.

Média jsou naprosto fenomenálním úkazem v rámci mocenských entit. Chování médií je příčinou a zároveň následkem jednání okolního světa, přičemž jako těleso jsou média sama sobě arbitrem celého procesu a konečně: především zmocněncem interpretace vlastního jednání a jednání společnosti. Namísto původní funkce médií (tj. sdělovat, informovat) dochází k nebezpečnému křížení a prolínání funkcí, což má za následek abnormální potenciál politické angažovanosti médií a média se tak stávají další mocenskou složkou. Pro své flexibilní vlastnosti mají však nad rigidními složkami státní moci tichou převahu a vzhledem k historicky kontroverznímu přistupu k politice mají právě oproti politikům velkou výhodu.

Na politickém chodu země se média podílí přímo i nepřímo, obecně v závislosti na legislativní, politické, sociální a ekonomické situaci v zemi. Stejně tak ale v závislosti na charakteru jednotlivých médií (soukromý X veřejnoprávní sektor) a s tím souvisejícím vlastníkovi. I mediální stanice vedou opět jen lidé a lidé mají různé názory a zastávají různá přesvědčení (v drtivém množství případů jsou potom hlavním a často jediným přesvědčením peníze) a to má logicky za následek nepatrný či velmi viditelný příklon k jedné či druhé ideologii, chcete-li politické straně. Díky politické i mediální pluralitě se však povětšinou tyto nuance pohybují v mezích zákona a bylo by dětinské vyžadovat 100% neutralitu, objektivitu, nestrannost a transparentnost po každém subjektu (přestože by to tak v ideálním případě mělo být). Jednotlivá média (ať už se jedná o tisk, rozhlasové či televizní vysílání a nově internet) nejsou hrozbou ani nebezpečným raubířem, který zkresluje informace nebo cíleně klame. Nebezpečí je v tlaku médií jako masy, v jejich síle a vlivu na myšlení a počínání každého z nás, v zdánlivě nevinných metodách a nástrojích mediální rutiny, jakými jsou výběrovost (základní popření nestranného přístupu nebo objektivity v pravém slova smyslu), záměny komentářů a zpráv, práce se střihem v obraze a zvuku, metody pokládání otázek a záměrné slovní přestřelky plnící jediný účel: zesměšnit, popřít, vyzdvihnout, přehnat... Jakýkoliv z nich ale nesplňuje požadavek čisté objektivity sdělení. Takových nástrojů je mnoho a bylo by možné jim věnovat celou samostatnou kapitolu. V daných souvislostech je ale podstatné to, co mají za následek. Z relevantních informací se stává irelevantní sdělování s nádechem zábavy (mísí se informativní a zábavná funkce médií), tzv. infotainment, speciálně na poli zpráv ze světa politiky potom “politainment”. Taková látka má samozřejmě plnohodnotné právo existovat, nikoliv však místo prostého sdělování skutečných informací, nejlépe závažných informací, které by měly ve všech sdělovacích prostředcích tvořit stejný základ náplně (např. denních zpráv). Právě výběrem a způsobem sdělení média ovlivňují jednání recipientů a recipročně i politiků, kterým se namísto zpětné vazby od občanů (voličů!) dostává pouze velmi zkreslené a často prvoplánové zpětné vazby právě od médií!

Média mají tedy zákonitě vliv (a také té možnosti plně využívají) na každodenní životy lidí po celém světě. Tento fenomén přináší podnět k zamyšlení nad otázkou, zda-li nejsme svědky vzniku dalšího situačního faktoru (vedle politického, ekonomického, sociálního faktoru) a to sice faktoru mediálního (!). Znamenalo by to, že kromě politických a sociálně ekonomických okolností by se za pár desítek let v učebnicích dějepisu začal ve vztahu k současné době používat i termín okolností “mediálních”.

cardmag | lenka kotlánová, studentka filmové produkce FAMO